Nejen.vHumpolci.CZ
[MAPA
   [Registrace][Login]
 

Humpolec

[Přidat text / foto / odkaz ]     [Humpolec na mapě]
 

Text: Staré zlaté časy humpoleckého soukenictví

    [Reagovat] [<]
 

Říká se: „Zlaté časy". Nesmí se však zapomínati, že při vzpomínce na zlaté staré časy — se myslí spíše na zlaté mladé časy. Ano, vzpomínáme (tak jistě na minulost) na své mládí. Tedy slova „na staré zlaté časy" — vyjadřují větším dílem vzpominky na naše mladé časy, na naše mládí.

Abychom se přesvědčili, jsouť vzpomínky na staré doby oprávněny, že to byly opravdu zlaté časy, připomeňme si život starého soukenického dělníka v Humpolci.

Soukeník byl tehdy mistrem a dělník, jeho tovaryšem. Tím už je částečně vyjádřen poměr obou. Tovaryš měl v mnoha případech již jen krůček k tomu, aby se stal mistrem počestného řemesla soukenického. Byl tedy spíše spolupracovníkem svého mistra. Mistr se s ním dělil o svůj výdělek a někdy také o svou bídu.

Když stavy vesele klapaly, bylo to znamení, že je práce, že bude chleba pro mistra i tovaryše, i pro jejich rodiny. Když stavy zmlkly, ztichla i „seknice" soukeníkova. Do jeho oken se dívala bída s nouzí. Na dveře i okna tovaryšova se tlačila a klepala bída tím více.

Soukeník^mistr stál u stavu a vedle něho u druhého stavu tkal jeho tovaryš. Za dob ještě starších stáli dokonce oba u jednoho a téhož stavu, tak zvaného „zweimannisch". Jeden z nich házel člunek pravou a druhý tentýž člunek prohazoval levou rukou. Oba společně tkali jeden kus na témže stavě. Každý z nich prošlapoval jeden pár podnožek u téhož stavu. Paní mistrová, jak se tehdy říkalo panímáma, snovala, dcerka soukala nebo předla a celá rodina byla svorně zaměstnána při řemesle.

Od svítání do večerního šera či noci byli všichni při práci. Během dne odcházeli mistr s tovaryšem nebo tovaryši na předsíň štěrkovat osnovu a pak ji napínat na zahradě k sušení. Když dovezl valchař zboží a postavil je před dům soukeníkův, zvedli se tovaryši s mistrem, vzali po kuse na ramena a šli je nabíjet na rámy na zahradě. Když byl sluneční den, nabíjeli odpoledne další kusy, aby plně využili sluníčka. Mezi rámy na rozložených ludnech rozprostírali mokrou vypranou nebo obarvenou vlnu, aby ji také na slunci usušili. Tovaryšům se platilo od kusu a svobodní bývali ke stravě. Každý soukeník míval i kousek políčka, hospodářství, a tak tovaryši pomáhali i při polních pracích. Chodili obracet seno na louku nebo žito či oves na pole, pomáhali při sklizni. Ulicemi města projížděly trakaře naložené surovinami nebo polohotovými či hotovými soukennými výrobky. Ruční vozíky drkotaly po náměstí a ulicích. Vpředu byl zapražen tovaryš. V jedné ruce oj v druhé popruh táhl, až se mu zařezával do ramena. Vzadu tlačil druhý tovaryš nebo dělnice, zvané „báby", a po straně často vysoké balíky přidržovali další tovaryši, aby nespadly s vozu. Za pomoc při hospodářství dostával tovaryš pro svou rodinu trochu bramborů, bochník chleba nebo přilepšenou na stravě. A tak se vlekl den za dnem bez zvláštního vzruchu, starosvětsky klidně. Nebylo stanovenných pracovních hodin. Ani v neděli, kdy se těšil mnohý tovaryš na trochu odpočinku. Tu den před tím, v sobotu, přicházel mistr a pozval přátelsky tovaryše, aby přišli druhý den nabíjet sukna, aby se využilo slunečného, počasí.

Tehdy byl poměr mezi dělníkem a zaměstnavatelem, správněji řečeno mezi mistrem a tovaryšem, sousedsky příjemný. Oba si rozuměli, byli na sobě odvislí a živi z jednoho řemesla. Mistři měli svoje hromady mistrů a tovaryši hromady tovaryšské.

Z mistrů se stali továrníci nebo zámožní větší či menší soukeníci, z dílen v malých domcích či chalupách tovární dílny, ze dřevěných stavů — železné stavy mechanické. Dílny, neoživují mírným klapotem dřevěných stavů, naopak otřásají se rachotem železných stavů, řinčením a drnčením selfaktorů. Mistr už, nestojí za stavem vedle svého tovaryše. Tovaryš se stal továrním dělníkem. Soukeník či továrník už si netyká s dělníkem, jako mnohde dříve mistr s tovaryšem, s kterým chodil do stejné školy obecné, s nímž měl stejné vzdělání povšechné i odborné, vedle něhož stál u stavu při stejné práci, kdy tovaryš sloužil dědovi nebo vnukovi. Zaměstnavatelova manželka už není paňmaminkou, pani mistrovou, nestojí u snovadlic, nesnove. Dcerka je slečnou, nesedí už u pulštoku, nesouká, nebo u přeslice nepřede, ale jde podle svého za jinou prací nebo zábavou.

I dělník má své požadavky úměrné dnešní době a vyšší životní úrovni. Dělnické dcerky chodí do továrny nebo zasilatelských závodů. V neděli a ve svátek se mnoho neliší od dcerek soukenických. Oblékají se často stejně vkusně a moderně. Divíte se, že sousedský poměr mistra a tovaryše se změnil v poměr prostého zaměstnavatele a dělníka? I v tom jest zvláštní povaha naší doby.

Kolektivní smlouvy vyrovnávají výstřelky, nepochopení jedné či druhé strany a tak zlaté časy se v mnohém liší od dneška. Mnohé bylo lepší kdysi za starých dob, mnohé je lepší nyní, ale návrat starých časů bychom si nepřáli. Byl by to krok zpět ve všeobecném pokroku. Dnešní vymoženosti: pojištění nemocenské, starobní, šestinedělí, omezení pracovní doby na 8 hodin denně, zákaz tovární práce školou povinných, úprava mezd vzájemnou dohodou na širším podkladě, lepší pracovní podmínky v moderně vybavených vzdušných dílnách, lepší životní podmínky při lepších vydělcích v lepších bytech či vlastních dělnických domcích, které si dělníci pomocí peněžních ústavů sami často vlastními mozoly, vlastníma rukama postavili s několika tisíci korun. To vše a mnoho jiných věcí s tím nevolá po návratu starých zlatých časů.

Stroj ulehčil dělníkovi práci a zmnohonásobil jeho výkonnost. Zrychlené tempo výroby však dnes vyčerpává dělníka tělesně i duševně. Výroba zvýšená racionalisací měla za následek vybudování moderních továren, z nichž některé u nás jsou vzorem po stránce hygienické. Zvýšená výkonnost způsobila ovšem i nadvýrobu a často nezaměstnanost. To jsou stíny dnešního dělnického života proti době dřívější. Dnes většina městských továrních dělníku jest odkázána jenom na výdělek v továrně. Minuly doby, kdy si dělníci vypomáhali z malého hospodářství, které za starých časů povětšině měli.

Dělnictvo si vybudovalo nejen svoje dělnické organisace, ale i hospodářské podniky, svépomocná družstva, která měla pochopení i pro kulturní a národní potřeby. Všechny kulturní podniky v městě nacházely v dělnících právě lidi nejnadšenější, kteří nesou myšlenku pokroku i tehdy, kdy pro ni nebylo porozumění v nejširších vrstvách. Loňského roku Nákupní a spotřební družstvo Svépomoc, které podporuje kulturní potřeby města, věnovalo své úspory 100.000 K na vybavení nově zřízené městské reálky. Důkaz, jak správně oceňují dělníci význam vzdělání, jež místní střední škola poskytuje nadaným dětem všech, bez rozdílu stavů.

Dřívější cesty na zkušenou, zvané „vandry", dávno minuly. Dělnictvo se všemožně stará, aby doplnilo své vzdělání četbou a v různých kursech. V ostré soutěži se uplatní a osvědčí nejschopnější jedinci. Dělníci se sami domáhali možnosti zdokonalení ve svém oboru ve zvláštních textilních kursech. Město Humpolec zařídilo proto při odborné živnostenské škole v Humpolci zvláštní kursy textilní, jež jsou po několik let velmi četně navštěvovány právě dělníky, kteří nelení po denní práci a po večerech se zdokonalují ve svém oboru, seznamují s novými poznatky a vymoženostmi v oboru textilní výroby, úpravy látek — míchání, barvení a základech textilní nauky, vazby tkanin, vzorkování a pod. Pozdě večer pak odjíždějí do svých vesnických domovů, aby zase ráno se vydali do města na cestu za denní prací.

Již roku 1883 si dělníci založili v Humpolci čtenářský a vzdělávací spolek Školku a později i jiné organisace dělnické, divadelní kroužky a knihovny.

Věříme, že dobrý poměr dělníka a výrobce či zaměstnavatele v Humpolci zůstane i nadále podle tradice dobrý a že porozumění mezi oběma složkami výrobními bude vždy vzájemné. To zaručí i další pokrok humpoleckého soukenictví v budoucnosti.

Dělnický rozhlas v úterý 26. března 1940 o 18. hod.

Oldřich Kocián (rozhlas 1940)
Vložil: visitor (27. 2. 2005 16:00:43)
 
 
 Náhodný kolemjdoucí (visitor)
(c) 2003-7 Wendigo / vHumpolci.cz